Dotek anděla

 

Minulý rok, přesněji 3. října, bylo velmi pěkné ráno. Vypadalo to na povedené babí léto. Při pohledu z okna jsem hned dostala chuť vyrazit na procházku, nasát ten úžasný podzimní vzduch, který je plný zvláštních vůní a barev. Posadila jsem se a na chvíli zavřela oči. Jen na malý okamžik jsem se v duchu přenesla do lesa, do popadaného barevného listí, s vůní hub a mechu a tuto představu jsem nechtěla opustit. Z mého snění mě probudil zvuk mobilu, kolegyně právě vyráží z domu a co nevidět je u mě.. Naše cesta vedla do Telče na orelské závody. O závodech jsem už psala. Dnes se chci tam vrátit a podělit se s vámi o příběh.

img_20160510_132352

Po těchto závodech si početná vyškovsko- orelská rodina udělala výlet do historického centra Telče. Neodolali jsme ani posezení a doplnění energie v podobě polévek v restauraci na náměstí. Aby nás bylo ještě více, přišla si k nám sednout rodina Halasová, kterou všichni moc dobře známe. Tatínek Petr držel za ruku Vojtíška, kterému se očividně nechtělo poslušně sedět a čekat na polévku. Chlapec stále otáčel hlavu ke své matce a uhýbal očima. Jeho reakce a chování byly jiné než u ostatních dětí. Vysvětlení bylo nasnadě. Vojtíšek je nemocný, žije osaměle ve svém světě, nedokáže být v klidu a nesdělí vám své pocity. Stejně jako jeho oči, tak ani tělo nebylo na vteřinu v klidu. Chtěla jsem nějak pomoc. Posadila jsem se naproti a zkusila ho letmo pohladit po hřbetu dlaně. Ihned mou ruku smetl. Ohnal se po mně, jako bych mu narušovala jeho klid a prostor, který hájí proti jakémukoli vetřelci. Zkusila jsem to tedy s časopisem plným ptáků a zvířat; zdálo se, že ho alespoň na chvilku zaujmou obrázky svou barevností, ale jen vydával neurčité hlasité zvuky a divoce gestikuloval ruky. Mlčky jsem si uvědomila, že do jeho světa jako neznámý člověk nepatřím a nechala jsem ho. Jako by číšník věděl, že potřebuji přijít na jiné myšlenky, zrovna přinesl teplou polévku a my se do ní s chutí pustili. Každý měl plnou hlavu zážitků ze závodu, tak jeden příběh střídal druhý. Neopomněli jsme ani obdivovat historické stavby domů na náměstí a nakoupit dárečky na památku. U obchůdku s dřevěnými hračkami jsme se zastavili. Najednou jsem ucítila na rameni dotek. Nebyl to obyčejný dotek. Při tomto doteku se mi oči samy zavřely a já přála si, ať tento úžasný a intenzivní okamžik neskončí. Bylo mi krásně, teplo a dobře. To Vojtíšek sám přišel, dotknul se mého ramene a dával mi najevo, že ve výloze je čáp ze dřeva a přitom ukazoval na časopis, který jsem mu dala, a kde byl obrázek čápa. Reakce dítěte, které něco objevilo. Ale ten d o t e k! Na ten nezapomenu! Byl to andělský dotek. Dotek, který hřeje, dotek, který dělá lidi lepší, dotek, který uzdravuje!  Vnímala jsem také změny na jeho tváři, napětí v něm se zklidňovalo a jeho oči se přestávaly pohybovat. Podíval se na mě, jeho oči prosvítila radost. Nejraději bych k němu natáhla ruce a objala ho, ale Vojtíšek už byl zase jinde.

„To snad není ani možné…“
Bylo pro mě velmi těžké pochopit tento tichý proces mezi mnou a Vojtíškem. Nemocný chlapec, zavřený do svého světa, je schopen dát tolik dobra a tolik tepla v jednom doteku… Ráno jsem chtěla poznat nádheru barevné podzimní přírody, místo toho se mi dostalo nádhery zcela jiné, nepopsatelné, něžné jako pírko z křídla anděla, v jednom doteku kluka, co tu je a není. Měla jsem tak možnost být svědkem něčeho velmi výjimečného a jsem šťastná, že jsem vám to mohla sdělit.

 Abych vám Vojtíška představila, dala jsem jeho mamince Janě několik otázek:

Jaká nemoc Vojtíška trápí?

Zjednodušeně řečeno – Vojtíšek je “ autík“ neboli autista. To znamená, že svět kolem sebe vnímá jinak, hodně často mu nerozumí, a proto jsou jeho reakce nevyzpytatelné. Jeho velkým problémem je to, že není schopen komunikovat “ slovy“ jako jiné děti, ale tomu, co mu říkáme, naštěstí rozumí, a snaží se s námi dorozumět jinou formou – ukazuje na věci, pomáhají mu obrázky a dokáže si sám vytvářet znaky, které znamenají určitou činnost. Neumí si přesně zapamatovat odpovědi na své otázky, proto se na stejnou věc ptá pořád dokola. Taky nemá rád změny (takže třeba na začátku prázdnin nechápe, proč nemusí do školy), cítí se špatně v novém prostředí, hlavně, když je tam hodně lidí (byť jeho kamarádů) – to pak zkrátka uteče. Umí se ale taky hodně rozzlobit – a to jsou pak složitější chvíle pro celou rodinu.

Jaké má pokroky ve škole? 

Vojtíšek chodil nejdřív do speciální školky ve Vyškově – Dědicích a teď chodí do 4. třídy speciální školy na Osvobození.  Vždycky měl a má obrovské štěstí na skvělé paní učitelky, takže ho škola baví, těší se do ní a hlavně pořád dělá – byť velmi pomalé – pokroky. Učí se „číst“, psát a počítat jako ostatní děti, jen mu to jde pomalu. Třeba v matematice se učí počítat do 4, trénuje psaní, krásně vybarvuje obrázky,  dokáže poskládat puzzle. Nejraději má ale asi  tělocvik.

Čím ti dokáže udělat radost?

Když vidím, že je šťastný. Vojtíšek se umí krásně od srdíčka radovat a jeho smích je neskutečně nakažlivý. A samozřejmě z každého – byť sebemenšího – úspěchu – to doma vždycky náležitě oslavíme.

Ke kterému sourozenci nejvíc tíhne?

Rozhodně k Aničce. Jsou spolu odmalička, Anička mu  vždycky se vším pomáhala, nikdy (ani když se stala kvůli Vojtíškovi terčem posměchu hloupých dětí) se k němu neobrátila zády, drží nad ním ochrannou ruku a on ví, že se na ni může vždycky spolehnout. Děti jako Vojtíšek jsou hodně zranitelné, potřebují velkou oporu, pocit bezpečí – a to mu Anička i přes svůj nízký věk dokáže opravdu dát a já jsem na ni moc pyšná.

S čím si nejvíc hraje?

Téměř pořád musí mít něco v ruce – stačí malá hračka nebo třeba reklamní leták – hlavně, když se s tím dá točit. Jeden autista to vysvětloval tak, že cokoliv se pohybuje v kruhu nebo kolem své osy, jim přijde ohromně zábavné. Stačí jim sledovat ten pohyb, přináší jim to velké potěšení. Proto třeba má Vojtíšek tak rád kolotoče. No a v poslední době jednoznačně vede “ krteček“. Taky měl ale třeba období, kdy obdivoval barevné kontejnery – ukazoval nám je vždycky a všude, rád se u nich třeba i fotil – no největší radost měl, když mu Ježíšek přinesl barevný plastový malý kontejner.

Od kdy začal závodit v běhu?

Protože jsme jezdili na závody s Aničkou, Vojtíšek se postavil na start už jako batole v doprovodu maminky. Pak měl období, kdy absolvoval závod s autem -Tatrou, kterou tlačil před sebou,  no a teď běhá v doprovodu tatínka. Snažíme se, aby co nejvíc běžel sám, jenže kluci v jeho kategorii už běhají tratě delší a Vojtíšek si zjednodušeně řečeno neumí zapamatovat, že musí běžet celou trať až do cíle.

Vím, že má rád míč a koše. Jak k tomu přišel?

Těžko říct. Ono to asi souvisí s pravidelností tvaru míče a tím, že se dokáže točit. To asi Vojtíška uklidňuje a dělá mu to radost. Každopádně máme na zahradě a v domě několik košů – dokonce i “ mobilních“, takže Vojtíšek s nimi putuje z pokoje do pokoje a zavěsí si je tam, kde to zrovna potřebuje. Každý večer před spaním si musí hodit několikrát do koše a pak teprve spokojeně usne.

Co o něm nevím a stojí to za to, abych věděla?

Vojtíšek je neskutečně vděčný za každou pochvalu, taky se pořád potřebuje ujišťovat, že něco udělal dobře. Rád jezdí autem a obzvláště rád má co možná nejdelší tunely.

Dodatek Vojtovy maminky
Ještě bychom na závěr chtěli moc poděkovat celé vyškovské orelské rodině –  moc hezky jste nás mezi sebe přijali a k Vojtíškovi se všichni chovají úžasně – hodně mě překvapili kluci, kteří  si s ním dokážou i přes jeho hendikep zahrát basket; Anetka Veselá, Ivča Trojancová, Denča Machálková – super holky, které má Vojtíšek moc rád a které si s ním dokážou povídat a hrát,  a všichni, kteří nám při závodech pomáhají s hlídáním.
sportovec-okresu-014-1Přeji všem to andělské pohlazení od Vojtíška a rodičům Halasovým bych chtěla popřát hodně síly, vytrvalosti a hodně radosti z každého pokroku. Nepřestávejte věřit, že ve Vašem dítěti je citlivá milující duše, která si pouze vybrala určité omezení projevu, která ale vnímá, cítí a prožívá ve svém nitru vše, jako my ostatní.

Příspěvek od Lenky Trojancové/naše členka

Právě jsem si přečetla příběh o Vojtíškovi, mám zakalené oči slzami, jak krásně jsi to napsala a hlavně vím, jak jsi tohle asi cítila, protože byť o tom neumím tak napsat, ale já tohle zažila loni v Praze, když jsme  jeli na orelské závody s nimi autem a byl to pro mě neuvěřitelný den. Jeho pohledy, doteky a celkově on kolem nás, tehdy jsem pochopila spoustu věcí a jsem za to vděčná. Já už Ti to tehdy povídala, jen se mi to teď tím příběhem opět vrátilo… a za to děkuji. Ono se takových pěkných věcí kolem nás děje spousta, jsem třeba strašně ráda, jak Anička s Ivetkou se dokážou navzájem podpořit, když má zrovna některá krizi, dokážou se obejmout v situaci, která je třeba zrovna pro tu druhou těžká (letos jsem toho byla několikrát svědkem) a já si toho strašně vážím…. Lenka.

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Představujeme. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Jedna reakce na Dotek anděla

  1. Milena Moravcová napsal:

    Vojtíšek nepotřebuje slzičky! Znám ho že školky a měla jsem tu čest poznat i jeho neuvěřitelnou rodinu. Žije ve svém světě a je v něm spokojený! Klobouk dolů a velký respekt rodině Halasových!

    To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s